Doprovázení – zasvěcený život

Nenech oslabovat své touhy tím mylným přesvědčením, které dnes panuje, že život zcela zasvěcený Bohu v panenství není více, než život v manželství. Ale je také pravda, že při hledání Boží vůle v osobním životě je třeba vědět, že někdy méně znamená více.

Akt zasvěcení se Bohu je aktem víry. Nemysli si tedy, že budeš mít o svém povolání někdy úplnou jistotu.

V plnosti začneš své sliby žít, až když začneš bojovat s pochybnostmi. To, že pochybnosti přijdou, není pro zpochybnění tvého životního rozhodnutí, ale velkou příležitostí pro vyznání ještě větší víry, ještě větší naděje, ještě větší lásky Kristu.

Už jsem ti nejednou řekl, že jsi stvořena pro radost. Život se sliby bez prožívání radosti je vysokohorskou túrou slepce, který sice s pomocí druhých jde, ale nevidí to, kvůli čemu jde.

Žít v zasvěcené čistotě je něco mimo běžný, přirozený řád věcí. Je to něco mimořádného. Souvisí to s nadpřirozeným určením člověka. K životu v této mimořádnosti je třeba mimořádných prostředků. Jakmile začneš žít příliš normálně, počítej s tím, že nejdřív ztratíš vnímavost pro vznešenost svého povolání, a pak už bude jen krůček k úplné nevěře.

Ptáš se, jestli je třeba, aby lidé věděli o tvém zasvěcení. Je třeba, aby lidé vnímali, že Někomu patříš. Apokud se v jejich srdci zrodí otázka, která je otevře vyšší skutečnosti, otázka vyvolaná tím neviditelným tajemstvím, které prožíváš, bude to ideální.

Kdosi řekl: Není šťastnějšího člověka na světě než kněze, který žije své kněžství naplno. A není nešťastnějšího člověka na světě než kněze, který žije své kněžství napolo.Myslím, že toto platí o všech Bohu zasvěcených osobách.

Jestli v hloubi srdce nevěříš, že Bůh ti může zjevovat svou vůli i přes špatné, nespravedlivé a nepříjemné představené, tvoje řeholní povolání je ještě neživotaschopným semínkem.

Jestli k prožívání svého vztahu k Bohu potřebuješ pocit, že máš zajištěné uspokojení všech svých spravedlivých potřeb, a cítíš se vyrovnaně, jen když máš ve všem dostatečnou rezervu, neskládej zatím slib chudoby.

Doprovázení – láska

Ptáš se na definici lásky? Jeden duchovní autor říká: „Láska je to, co činil Kristus, když chodil po zemi.“Proto se dívej na Ježíše. Snaž se být Ježíšem, aby Ježíš mohl být v tobě a ty jsi mohla žít jeho životem a jeho láskou.

Láska bez obětavosti je jen chimérou a přeludem. Obětavost bez lásky je buldozer, který dokáže zbořit i vše krásné a pravdivé.

„Láska – páska, kytka – lopata,“ řekl Neználek a myslel, že mluví ve verších. I my často skloňujeme lásku ve všech pádech a domníváme se, že prospíváme světu. Pros Ducha svatého, ať se víc z lásky skláníš, než lásku skloňuješ.

Na opravdové lásce je nejtěžší to, že zdaleka ne všichni ji oplácejí stejnou mincí.

„Víš, jak je možné projevovat lásku, i když k těm druhým zrovna necítíš tu hřejivou náklonnost, aniž bys musel nasazovat ten povinný láskyplný výraz?“ zeptal se mě jeden kněz a hned odpověděl: „Projevovat lásku za takového toho běžného životního provozu znamená prostě projevovat zájem. Vždyť pro projevení zájmu o druhého, o jeho starosti,bolesti, o jeho vítězství nepotřebuješ čekat na nějakou duševní náklonnost. Projevit zájem patří mezi velmi jednoduché a čitelné způsoby, jak dát zakusit lásku, kterou nám vybojoval Ježíš.“

Není pravda, že máš potlačovatlásku k sobě samé. Naopak, máš ji jen zpevnit a zbavit vzduchových bublin,aby se mohla stát pevným základem pro lásku k Bohu a lidem. Jestliže nepřijmeš v lásce sebe samu, budeš stále podvědomě vyčítat Bohu, proč zrovna tebe stvořil takovou a takovou, do těch a těch podmínek…, a lidem budeš nenápadně závidět jejich životní štěstí. V tom je opravdu chabý základ. Kéž ti svatá zpověď pomůže obnovit lásku na všechny strany (a to i směrem k sobě samé).

Tolikrát už jsi slyšela, že nakonci života budeme souzeni z lásky, a přesto se vždycky rozlítíš, když někdo zkazí hmatatelné výsledky tvého úsilí, anebo se rozpláčeš, když se sesune to, co jsi s takovou námahou budovala. Je to pochopitelné, ale zkus příště využít takového neúspěšného konce k projevení ještě větší lásky a shovívavosti. Slibuji ti, že zažiješ kousek nebe na zemi.

Doprovázení – tajemství

Jestliže ve věcech víry vyžaduješ na všechno jasnou odpověď, je to známka toho, že hledáš víc sebe než Boha.

Bůh přebývá v tajemství. Bůh je tajemství. Bůh čeká víc na tvou víru, na tvou lásku, na porozumění lásky, než na porozumění rozumem.

V době Ježíšově také všichni hledali svou spásu v poznání. Ať u těch, co byli přívrženci gnóze a u jejich osvícených „pravou naukou“, ať u farizeů, kteří vytyčovali cestu pomocí nezpochybnitelných pravidel rádoby vycházejících ze Zákona, ať u těch, kteří si vybírali mezi těmi nesčetnými mutacemi důmyslných filozofií. A do toho přichází Ježíš se svou nepochopitelnou, nevypočitatelnou láskou. Nejednou se zdá, že jeho odpovědi jsou  vzhledem k otázkám nelogické a zastřené. Vyžaduje víru. Vyžaduje lásku. Porozumění slibuje až těm, kdo přijmou Ducha svatého. Řekni mi, existuje větší tajemství, než je Duch svatý?

Milovat je víc než rozumět.

Proniknout do tajemství neznamená tajemství rozpitvat, ale nechat se jím prostoupit. To platí zvlášť o tajemství Božího života.

Ve chvíli, kdy to, co jsi zažila ve svém vztahu k Bohu, přestane být tajemství, přestane to být také Božím dotekem.

Neříkám, že se nemáš snažit tajemství uchopit, ale nesmíš ho roztrhat na kusy.

Úcta k tajemství je známko ušlechetnosti duše.

To, že nemusíš hned všechno do puntíku vědět, signalizuje, že už v tobě roste ta vnitřní síla, která je potřebná pro duchovní dospělost a moudrost.

Doprovázení – odpuštění

Nezapomeň, že je vždy nutné odpustit ve „třech směrech“, aby se díky průsečíku těchto tří souřadnic objevilo místo, kde má vytrysknout pramen víry, naděje a lásky. První směr je odpustit bližním, druhý Bohu a třetí sám sobě.

Vím, že se neptáš poprvé, jak poznáš, že jsi opravdu odpustila svým bližním. Poznáš to podle hlasu ve svém srdci, který se začne modlit: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“,  a bytostně pochopíš, že otázka viny je tajemstvím přísně rezervovaným Bohu.

Také vím, že je těžké odhalit, že něco Bohu zazlívám. A přitom se podvědomá nevděčnost vůči Bohu a jeho obviňování často skrývají v nepřijetí vlastní existence, vzhledu čiživotního údělu. Až budeš vděčná a budeš se radovat z toho, že vůbec jsi na světě, mohu ti říci: ano, odpuštění proniklo už i do vztahu mezi tebou a Bohem.

Ano, pro většinu lidí je nejtěžší odpustit sám sobě. Člověk si zazlívá své činy i rozhodnutí. Člověk si do hloubi srdce nechá pronikat zdrcující výčitky z toho, co by tak rád chtěl vzít zpátky. Nevím, jestli ti pomůže, když ti k tomu řeknu to, co zvolal svatý Pavel: „Bůh je větší než naše svědomí!“ Vpusť do svého srdce Boha, a uvidíš, že toto zvolání člověka, který mnohým nevinným a duchovně krásným lidem zničil život, se i v tvém případě stane skutečností.

Velký španělských světec našeho věku sv. Josemaría Escrivá de Balaguer krásně vyjádřil v přirovnání ke stromu a shnilému ovoci, že se hříchy skrze lítost a svatou zpověď mohou a mají proměnit v dobré hnojivo pro tvůj další růst tím, že „odmítnutím“ spadnou pod strom. Nejde tedy jen o to hříchy odstranit a zapomenout, ale využít je k dobrému. Právě lítost a svátostné rozhřešení z nich dělají výborný výživný či stavební materiál.

Doprovázení – vnitřní svoboda

Církevní otcové ztotožňovali nabytí vnitřní svobody s návratem do ráje. Nech ve svém srdci procházet Hospodina, neschovávej se před ním, procházej se spolu s ním, a budeš duchovně silná,odolná a krásná.

Neříkej mi, že nemáš alespoň nějakou představu o ráji – a tak to má vypadat ve tvém srdci. Žádný svár, žádná džungle, žádné hromy, žádné strachy, žádný jed, žádná zloba, žádný hřích. 

Ano, pokušení v tvém srdci stále budou, i když se ti v něm podaří obnovit ráj Boží blízkosti. Stačí, když se nebudeš bát a řekneš pokušiteli třeba: „Hade jeden, kdybys měl uši, taktě za ně vytahám, až zbledneš.“ Vysměj se mu, a on zaleze.

Vím, že ti to bude znít nezvykle,ale předpokladem prohlubování duchovního života není hodně modlitby, ta je spíš jeho důsledkem. Předpokladem pro duchovní růst je vnitřní svoboda. Vnitřnísvoboda od všech těch strachů, závislostí a představ, které ochromují tvou důvěru v Boha.

Meditace, kterou neskončíš svobodnější a naplněna důvěrou v Ježíšovou moc, nebyla asi z Ducha svatého.

Tak dlouho hledej na stránkách Písma, dokud nenajdeš slovo, které tě osvobodí právě od toho strachu, který ti v této životní etapě způsobuje nejvíce zasmušilosti a neklidu.

Vnější vyřešení problémů ti moc nepomůže, dokud budeš vnitřně nesvobodná. Naopak, vnitřní osvobození je tím nejúčinnějším klíčem k vyřešení všeho toho, co tě drtí zvenčí.

Co je vlastně předmětem velikonočních oslav? No přece osvobození. Ale neoslavujeme už Mojžíše, ale Ježíše. Už nejde o osvobození z politického otroctví, ale o tvé nitro. Ano, jde o tvé nitro, tak pořád nečekej na to, až se změní to či ono kolem tebe a konečně se neboj otevřít Ježíšovu Duchu.

Kdyby šlo o to, bezvadně plnit Boží pokyny, stačila by víra, poznání a dobrá vůle. Jenže jde o společenství srdcí, jde o niterný vztah mezi tebou a Bohem – k tomu je třeba, aby tvé srdce dokázalo být věrné, a to nelze bez vnitřního pokoje, který zprostředkovává svoboda beze strachu.

 Doprovázení - odevzdanost

Vím, že jsem ti neukázal příliš způsobů, jak nabýt vnitřní svobodu, a naplnit se tak Boží mocí, láskou a moudrostí. Jedna cesta, jak k tomuto dojít, je odevzdanost do Boží vůle – do té řeky, která tajemně a jistě proudí k svému cíli. Tvé srdce se má stát jejím korytem.

Neviděl jsem šťastnější a pokojnější lidi než ty, kteří se bytostně odevzdali Bohu skrze důvěru, že to, co Ježíš říká v Písmu, je pravda.

Často si pokládej otázku: „A nepřeceňuji svoje představy o tom, co je správné, co je užitečné, vhodné, o tom, co pomůže?“ a nezapomeň, že Bůh vidí mnohem dál, než naše duchovní krátkozrakost.

Nedávno jsem slyšel zajímavé podobenství o šachách. Život v něm byl přirovnán k šachům. My jsme hráči, kteří jsou schopni vidět jen pár tahů dopředu. Bůh vidí nekonečně daleko. Není tedy bláznovstvím nechat se oslňovat částečnými vítězstvími nebo se nechat deptat momentálním prohráváním? Vždyť tyto mezi stavy nemusí vůbec nic znamenat. Držet se Boží taktiky, dbát Božích rad a nechat se vést Božím Duchemj e jistou cestou ke konečnému vítězství, i když ho předchází částečné prohry.

Je pravda, že Bůh s námi musí bojovat někdy dost tvrdě. Jde mu o to, abychom se mu konečně vzdali, a odtoho vzdání se vyrostlo naše odevzdání. Je to opravdu veliká milost, když si tě Bůh vyhlédne, aby tě takto porazil, a ty jsi mohla z této smrti vstát k novému životu.

Asi už také víš, že není na světě nic pevnějšího a sladšího než milost důvěrného odevzdání se Bohu. A přitom se stejně zase a zase sháníme po omamujících opěrách tohoto světa, i když nám Ježíš znovu a znovu opakuje, že máme mnohem větší hodnotu než vrabci, že jsme v jeho očích víc než polní lilie, že ani padající vlast z naší hlavy neunikne Boží pozornosti… Alespoň vidíš, co v nás způsobuje hřích, a jakým směrem je tedy třeba udělat potřebný krok.

Nechci ti říci, že máš zanedbávat své úkoly a povinnosti, ale jsem přesvědčen, že důvěrné a pokojné odevzdání se Boží všemohoucnosti je tak důležitá a veliká věc, že stojí i za ten risk, že něco neuděláš „tip-ťop“ anebo něco prošvihneš.

Důvěrné odevzdání se Boží Prozřetelnosti celou hloubkou své bytosti je potřebnější a důležitější, než abys dobyla celý svět pro Krista.

Doprovázení – zpytování svědomí

U jednoho zpovědního zrcadla jsem četl pokyny k použití. Hned ten první byl velmi vtipný, ale zároveň smrtelně vážný:Pamatujte, že máte zpytovat svoje svědomí, a ne svědomí souseda.

Taky už jsi si všimla, že to, co tě nejvíce rozčiluje na druhých, bývá právě tvým vlastním problémem?

Zpytuj nejen svoje činy a důsledky svého jednání, ale i své touhy. Touhy totiž rozhodují o stavu tvého srdce.

Kdybych ti měl stručně a prakticky říci, co je cílem zpytování svědomí, řekl bych: najít to, na čem jsi závislá. Protože cokoli umenšuje tvou vnitřní svobodu, je překážkou pro Boží působení v tvém životě.

Dobře. Uvedu ti alespoň několik příkladů toho, co může umenšovat tvou vnitřní svobodu: strach z budoucnosti…, touha po uznání…, lpění na řešeních, která považuješ za jediná správná…, obava, že ztratíš přízeň nebo dobrý vztah určitého člověka…, strach, že zklameš ty, na jejichž názoru ti tolik záleží…, obava, že nebudeš moci dělat to, co tolik miluješ a považuješ za správné…

Věř mi, vždycky když se ti podaří zbavit se těch tvých neopodstatněných obav a strachů, tak se neuvěřitelně přiblížíš k Bohu.

Co je potřeba objevit při zpytování svědomí? Ne to, kolikrát si škobrtla, kolikrát si nejednala podle svých představ nebo ti to prostě ujelo. Je důležité, abys našla to, v čem se cítíš jako ryba ve vodě. To ti pravdivě ukáže, jak na tom jsi a kam směřuješ.

Samozřejmě je důležité vyslovit ve zpovědi to, co jsi spáchala. Je to totiž způsob, jak hřích uchopit a vložit do náruče Božího milosrdenství. Ale pamatuj, že důležitější není to, co bylo, ale to, co bude. Soustřeď se tedy při přípravě ke zpovědi především na cestu lásky, která má po zpovědi následovat.

Doprovázení – zpověď

Jestliže se bojíš, že zklameš nebo pohoršíš kněze, když vyznáš i ty hříchy, které tě nejvíce ponižují, mohu tě ujistit, že naopak vzbudíš úctu a obdiv. Ten, kdo se rozhodne přiznat a pojmenovat i to živočišné, co zůstává v každém člověku, vzbuzuje přímo posvátnou úctu pro přítomnostmilosti, bez které by vyznání v takové pokoře nebylo  možné.

Doufám, že už jsi také objevila, že právě ty zpovědi, ke kterým jsi přistupovala s největšími obavami nebo nechutí, byly ty nejplodnější.

Vždycky si připomeň, že omlouváním a přilepšováním si přisvaté zpovědi se ochuzuješ o velké milosti.

Pamatuj, že Bůh opravdu vidí do každého srdce. Vstoupit tam se svou uzdravující silou však může jen na základě tvé touhy, tvého pozvání, tvého svolení.

I v oblasti svátosti pokání platí to, cov lékařské praxi: Nejtěžší pacient je ten, který ztratil víru ve své uzdravení. Nejhorší je ale asi to, když si pacient myslí, že mu nic není a žádnou léčbu nepotřebuje, a všechno ignoruje.