Pozvání k Jordánu:"Viděl jsem tě pod fíkovníkem" Jan 6,50

Pozvání nejen k Jordánu

aneb jak procitnout do radosti

Tak jako každý člověk, máš i ty Boží urozenost. Ať se v den tvého početí dělo cokoli,Boží otcovská láska byla zcela jistě přítomna. Jinak bysneexistoval. To mi věř. Jestli mi to nevěříš, musím ti jasněříci, že hlavním smyslem toho, proč tohle píšu, je abych v tobě právě toto vědomí pomohl probudit.

Ptal ses mne, proč by ses měl nechat pokřtít.

Hlavní důvod můžeš zahlédnout u Jordánu, když tam křtil Jan Křtitel. Snaž se proniknout do této události. Nechci ti záměrně příliš napovídat.

U Jordánu můžeš zahlédnout

při této události mnoho lidí. Samozřejmě také Jana Křtitele

a Ježíše z Nazareta. V jednu chvíli můžeš zahlédnout, jak se otevře nebe. Jednu věc ti přece jen napovím. Tato událost se má stát i tvou událostí. Je důležité, abys tam zahlédl i sebe. Tím se ocitneš na cestě. Na cestě, kterou tě zvláštním způsobem povede Bůh. Co z toho budeš mít? Odhalíš nejdůležitější tajemství vlastního života.

Několik rad, které ti pomohou objevit to, co Bůh pro tebe připravil:

Pak určitě nebude na škodu, když si svou probouzející radost rodící se z „evangelion“  formuluješ do několika odpovědí:

První zkouška –

Pokušení na poušti

Pokud se rozhodneš otevřít se Boží lásce, musím tě hned na začátku upozornit, že vše dobré má své nepřátele. S nepřátelstvím se setkáš na všech rovinách své existence.

Začněme fyzickourovinou.

Je opravdu  nepřehlédnutelné jak celá příroda je prostoupena těžkostmi, nebezpečími.

Jak vše hodnotné, co vzniká nebo se rodí, musí být často zaplaceno potem a bolestí. Proto Ježíš, když vstupuje na svou pouť pro záchranu člověka, ocitá se hned po křtu v Jordánu na poušti. Poušť je ale nejen symbolem fyzického nepřátelství v podobě vedra, sucha, hladu případně divoké zvěře, ale i v psychické rovině si člověk sáhne na dno.

Nepřátelství musí člověk tedy očekávat také v psychické rovině. Jeto dáno i tím, že vesmír lidské přirozenosti podléhá stejným zákonitostem jako stvořený vesmír. Je tu velká podobnost s přírodou. Pokud jsi pozván k cestě k opravdovému štěstí a radosti, pro kterou jsi byl stvořen, musí být kultivována tvoje přirozenost, která je často zdrojem mnohem většího utrpení, než je utrpení fyzické. Nebudu se teď rozepisovat o narušenosti lidské přirozenosti, kterou Ježíš přišel také uzdravovat. Ale je pravdou, že tu jde víc než o medicínu o přemožení sobectví, nalezení vnitřního pokoje, zničení strachů, které jsou hluboko v lidském podvědomí, kde jsou jako temné ložisko zdrojem konfliktů, touhy po moci a bezbřehém materiálním zajištění.

Ježíš na poušti se však nesetkává pouze s fyzickým nebezpečím nebo limity své lidské přirozenosti. Je tu totiž ještě třetí rovina nepřátelství. Nepřátelství duchovní. Cesta víry v sobě nutně zahrnuje duchovní dimenzi. Dokonce je tak důležitá, že právě kvůli ní přišel Ježíš na prvním místě, protože díky ní přesahujeme naši smrtelnou přirozenost. Tuto oblastbychom bez něho určitě nezvládli. Když je Ježíš pokušen na poušti prochází cestou každého člověka, který se na základě křtu nebo touhy svého srdce propojil s dimenzí Boží lásky, která se snaží proniknout do tohoto světa. Písmo svaté, bible,nám říká, že první lidé odmítli Boží lásku. Do pozemského ráje vstoupilo pozemské peklo.

Chtěl bych tě pozvat k duchovnímu přemýšlení o tajemství Ježíšova pokušení na poušti. Určitě nebude pro tebe těžké zahlédnout i svoji vlastní zkušenost, kterou jistě máš se střety s nepřátelstvím různého druhu (jeden svatý má například zajímavý postřeh:Tvůj největší nepřítel, jsi ty sám - sv. Josemária Balaguer). Jedno ti však zase napovím. Zkus se podívat na přítomnost pozemského pekla ve všech třech rovinách jako na Boží milost. Bůh totiž dopouští peklo na zemi, abychom zažili jeho reálnou skutečnost, abychom chtěli zachránit pro nebe. Existuje totiž pro člověka životnínebezpečí, že skončí v opravdovém nadpřirozeném pekle, pokud odmítne Boží zachraňující lásku a rozhodne se bytostně žít bez Boha.

Pozvání do Galilee

Mnoho lidí překvapí, jak je území , kde se Ježíš Kristus narodil a pohyboval, malé. Ale musím ti říci, že křesťanství je plné nečekaných překvapení podobného druhu. Samozřejmě nejde o překvapení zeměpisná, ta jsou jen vstupní přípravou na mnohem závažnější paradoxy. V tomto smyslu tě musím připravit na to, že bez ochoty přijmout jiný pohled na věci a události, než je ten, díky kterému ses do této doby snažil rozumět světu a hledal v něm jistoty a učil se zaujímat postoje vůči poznanému dobru a zlu, se nikam dál a hlouběji na cestě víry nedostaneme. Neboj se. Vše pravdivé a správné, co jsi nabyl svým vzděláním a svými zkušenostmi, neztratíš. Ale jde o to, abysmohl získat víc. K tomu je nezbytné být připraven dát některým hodnotám jiné místo, než mají v tvém životě doposud.

Pojďme do Galilei.

Ježíš zde začíná své veřejné působení. Tato oblast v tehdejší Palestině neměla nijak zvlášť dobrý zvuk. Obyvatelé byli stále považováni za přistěhovalce, kteří nemají hlubokou tradici a tedy si jich nikdo moc nevážil. Věta „Co může z Nazareta vzejít dobrého?“, je vyjádřením všudypřítomného postoje. Ježíš, který začíná vystupovat jako „ Poslaný od nebeského Otce“, je z Nazareta. Navíc si za své učedníky a nástupce volí z většiny nevzdělané muže z Galilei. V situaci, kdy bylo opravdu z koho vybírat, protože filosofické a náboženské vzdělání bylo v Jeruzalémě a jeho okolí na velmi vysoké úrovni. On si ale vybírá na opovrhovaném severu v Galilei. Křesťanství není totiž o lidské moudrosti, která využívá vyšších pravd  shůry a usiluje o různá osvícení a odhalení tajemného poznání, aby tak lidské poznání získalo na síle a tak zachránilo svět před zkázou, do které ho vrhá lidská hloupost, omezenost a zvrhlá morálka. Křestanství stojí na tom, že Boží moudrost sestupuje k člověku a vstupuje tam, kde jí to člověk v pokoře dovolí. Ježíš si tedy volí lidi z Galilei, kteří se mají stát jednoho dne svědky Boží moudrosti sestupující z nebe. Snad tě také naplňuje pokojem vědomí, že tvé křesťanství nemá být svědectvím tvých schopností,tvé bezchybnosti a ryzosti, ale svědectvím o tom, že Bůh dává pokorným svou milost. Že naopak tvá slabost se má stát důkazem o Boží moci a lásce. Lidi prostě udiví víc suchý ztrouchnivělý pařez, na kterém vyrazí pár pupenů než královsky rozkvetlá zdravě rostlá jabloň.

Na svatbě v Káni Galilejské – rozmluva s Marií

Káni udělal Ježíš svůj první zázrak. Od tohoto momentu se počítá jeho veřejné působení. Víc jak třicet let v ústraní střídá drama, které bude trvat jen něco přes tři roky, ale nevídaným způsobem ovlivní nejen světové dějiny, ale i individuální dějiny miliónů jednotlivých lidí. Zasáhne hluboko i do těch nejosobnějších vztahů. Pro mnohé setkání s tímto dramatem znamená stejně důležitou věc, jako je uzavření manželství, sounáležitost s vlastní rodinou nebo otázka přijetí života počatého dítěte. Nebo prostě narození či smrt milované bytosti.

Možná tě vzhledem k závažnosti toho, co se bude následné tři roky dít, překvapí, že to začíná na svatbě. Máš pravdu. Ježíše to také zjevně překvapilo. Navíc, když si k tomu uvědomíš, že šlo o vyřešení spíš nepříjemné a trapné situace, než o nějaký zásah srovnatelný třeba jen přibližně s velikonočními událostmi na Golgotě. Ty měl Ježíš už na začátku svého působení tajemně před očima. Věděl, že je povolán do boje proti temnotám zla, které se tak úspěšně usídlily v srdci nejedné osobnosti tehdejší náboženské elity. A má začínat tím, že bude řešit nějaký banální trapas s nedostatkem vína? Ale udělá to kvůli své matce Marii. I tento paradox musíš přijmout. Bude se totiž táhnout celými dějinami tvé vlastní víry. Bůh je svrchovaný vládce vesmíru, na kterého nejde dosáhnout ani tou nejpokročilejší vědou či sebegeniálnějším důmyslem. Bůh je ten, který je vzákladu všeho bytí a zároveň je na něm zcela nezávislý. Je neuchopitelný. Neporazitelný. Ale zároveň je otcovskou amateřskou láskou, která ho dokáže udělat zcela bezmocným a zranitelným. Zabývá se i těmi nejbanálnějšími potřebami člověka. Maria to připomněla svému synu, který se celou svou bytostí připravoval na to, až přijde jeho hodina a on bude krok za krokem porážet zdánlivě neporazitelné zlo v jeho nejhlubší podstatě. A ona mu řekne: došlo víno. Maria je mateřský pohled Boha. Ježíš to ví. A proto ji naslouchá, víc jak komukoli jinému. Jsou sepsány tisíce stran o této zkušenosti s Boží láskou, která k nám přichází skrze Marii až dodnes. I pro tebe může být Maria důkazem, že Bohu jde o každou drobnost tvého života. Mužům nejde o věci, které se jim jeví jako banality, dokud na vlastní kůži nepoznají, že o banalitu nejde. Je to správné. Muži mají bojovat a vítězit. Mají splnit své poslání živitelů a ochránců. Nemohou si všímat banalit. Ženy jsou však zvlášť vybaveny vnímat do nejmenších podrobností vše, co se děje těm, kteří jsou jim svěřeni. Matky vědí, že i banalita může být příčinou i ohromného trápení. Banalita může člověka dohnat i k sebevraždě. To je posláním žen a matek, aby nesly tu tíži, která není hodna mužů, kteří jsou povoláni k tomu, aby dovedli ty, kteří jsou jim svěřeni k důležitým cílům a velkým vítězstvím. V nadpřirozeném řádu to platí stejně. Nech se vést Kristem a své trápení a strachy svěř Marii, nebudeš litovat.

Viděl jsem tě pod fíkovníkem – rozmluva s Natanaelem

Možná se zeptáš:Jak vlastně poznám, že jsem věřící? Aby si našel odpovědiv oblasti víry, musíš otázky pokládat správně. Když se podíváš na povolání prvních učedníků, zjistíš, že kdo věří na prvním místě, je Ježíš. Ježíš věřil apoštolům mnohem víc, než oni jemu. Sílu k následování jim nedala jejich víra v něho, ale síla víry, s kterou on je oslovoval a povolával. To zvedlo rybáře od sítí, celníka z velmi dobrého bydla, spokojené z jejich krátkozraké spokojenosti. Natanael se nestává apoštolem, protože by se začal první zajímat o Ježíše, ale poznal, že Ježíš se o něho zajímal dávno před tím. Bůh hledá člověka jako první. Natanael uslyšel: Viděl jsem tě pod fíkovníkem. Natanael jsi ty i já. Bůh tě vidí dávno před tím, než ho zahlédneš ty. Posaď se také pod nějaký strom a přemýšlej o pohledu Boha na tebe. Přemýšlej o tom, jak Bůh na každém metru tvého života ti chce ukázat, že je s tebou, že mu o tebe jde, že v tebe věří…

Rozmluvas Nikodémem

Ježíš často rozmlouvá s jednotlivými lidmi. Pozorně to sleduj, protože i s tebou  chce také osobně rozmlouvat. Na otázky Ježíš obvykle neodpovídá přímo. Nejčastěji odpovídá otázkou nebo řečí plnou symbolů a přirovnání. Potřebuje víc naši touhu po obdarování než naše porozumění. Nejde mu jen o to, abychom přijali jeho pravdu, ale abychom přijali jeho samotného. Pravda je víc než nějaké tvrzení.

Když se začteš do Ježíšova rozhovoru s Nikodémem ve třetí kapitole Janova evangelia, najdeš v Ježíšových slovech všechno možné jenom ne jednoduchou srozumitelnou odpověď a přitom Ježíš mluví k Nikodémovi o těch nejdůležitějších věcech. Zkus se vžít do Nikodéma. Co myslíš, že udělal? Snad začal hluboce přemýšlet. Ale to podstatné, co udělal, je, že přijal své místo, které v té chvíli bylo místem zrnka písku na břehu velkého oceánu. Jestli chceš najít odpovědi víry, musíš přijmout, že pravda je víc než nějaké rozumové formulace. Musíš přijmout, že bez Ježíše pravda není nikdy úplná. A dokonce musíš přijmout, že o něho jde víc než o ty formulace. Jedna ze základních linií evangelií je právě to, že nejde na prvním místě o to, co Ježíš říká nebo neříká, ale o něho samotného. Jestli má žít nebo zemřít. Jestli vstal anebo nevstal z mrtvých. Jde o jeho osobu ve vztahu k životu a smrti. On sám je tou spojnicí. Nemůže ho nahradit žádné přesvědčení ani spirituální technika. Ti, co ho chtěli zabít, těžce hledali nějaký výrok, pro který by ho mohli vydat na smrt. Byl jim trnem v oku, protože se sám vydával za cestu, pravdu a život, za spojnici, která přináší spásu. To znamenalo, že se dělá Bohem. Jde opravdu o to, jestli Ježíš je Bůh, který se vyslovuje nebo ne. Jestli Ježíš je to Slovo s velkým „S“, ve kterém promlouvá tím nejplnějším způsobem sám Bůh. I pro nás je toto podstatné. Jestli je to tak, musí to Slovo zaznívat s mocí i dnes, jinak by nebylo Boží. Pokud Ježíš není Bůh, pak je nesmysl toto slovo dnes hledat a ti, co tvrdí, že ho slyší, jsou blázni.