O duchovním životě podle Rupnika:"Viděl jsem tě pod fíkovníkem" Jan 6,50

Duchovní život začíná tehdy, když si člověk uvědomí, že Kristus si ho získal.

Duchovní život se začíná tehdy, když si uvědomíme konkrétní Boží působení v našem nitru. Znamená to konec čistě abstraktního a teoretického poznání Boha.

Počátek duchovního života odpovídá tomu, že si uvědomíme Boží lásku, která prostřednictvím Ducha svatého proniká celý náš psychický a tělesný svět a svět kolem nás. To je tajemství Boží vůle a křesťanského povolání: Boží vůlí je, aby si svět uvědomil, že ho Bůh miluje a vrátí se k němu. Křesťanské povolání je odpovědí na toto slovo, přizpůsobení se této vůli. Odpovědět znamená hledat způsob, aby Boží láska mohla snadněji a radikálněji proniknout člověka a rozšířit se po světě tak, aby ji ostatní mohli vnímat.

Prožívat své povolání znamená v síle lásky, darované v Duchu svatém, vytrhnout z rukou smrti vlastní tělo a vlastní osobu. Vše, co je „uchváceno“ láskou, přechází do vzkříšení.

Duchovní člověk ví, že čeho se zřekl z lásky k druhému, povstane spolu s Kristem na konci časů.

Pravý duchovní život je život pro vzkříšení. Je to tedy tichý a pokojný život, protože povolání, které prožíváme duchovně, přivádí ke zdravému humoru vůči sobě a vůči událostem života.

Duchovní život spočívá ve vidění všedního života, tohoto světa a těchto dějin v novém světle Ducha svatého.

Duchovní život zahrnuje duchovní porozumění kříže, který v životě potkáváme. Je skutečně duchovním uměním, když nalezne člověk vyrovnaný vztah vůči kříži.

Láska je nejjasnějším projevem našeho příbuzenství s Bohem, je Boží částečkou, kterou každý v nás v sobě nosí a kterou vkládá na cestu pravé lásky. Je to dlouhý pochod, který se může začínat jednoduchou láskou lidskou, al potom se ztratí v nevyzpytatelné trinitární lásce, protože je něčím více než askezí a úsilím vůle, je čistým darem, který můžeme s úžasem a chvěním přijmout, v kterém se můžeme plně angažovat, je láskou vůči tomu, kdo nám způsobil něco zlého. Láska k nepřátelům je ukazatelem zralosti duchovního života. Jen Boží láskou je možné milovat toho, kdo nám udělal něco zlého, upřímně se těšit a děkovat za úspěch toho, kdo nás urazil. To dokáže jen všemohoucí Duch svatý, který nás i naši mentalitu připodobňuje Kristu, jenž se vzal do našich rukou, když jsme ještě byli Božími nepřáteli.

Největší zklamání v duchovním životě spočívá v iluzi a sebeklamu. Člověk se domnívá, že je duchovní, ale není to pravda. Klame se, že navázal vztah, že vyšel sám ze sebe, že překročil hranici svého já, ale překračuje je pouze ve svých myšlenkách. Věří, že rozpoznal existenci jiného, ale neuvědomuje si, že nepřijímá druhého takového, jaký je, ale jako oblastní projekci, a ne tedy jako pravou osobu.

„Láska je síla, která podněcuje každé bytí, aby vložilo veškeré své úsilí do materiální skutečnosti a v ní se uskutečnilo.“(Lacroix, J.)



(Uvedené texty jsou vybrány ze závěrečných kapitol knihy: Marko Ivan Rupnik, Uvedení do duchovního života, Refugium Velehrad Roma, 2003 – vybral M.S.)