Doprovázení - krása
Tvým povoláním je být krásnou. Krásnou podle Božích měřítek. Neboj se. Viděl jsem mnoho lidí znetvořených nemocí, osudem, mnoho těch, co po svých rodičích nepobrali příliš povrchního půvabu… a byli tak krásní.
Až tě napadne otázka, proč bych se měla modlit (vždyť Bůh nejlépe ví, co potřebujeme), řekni si: „Mým povoláním je být krásnou.“ Až v modlitbě poznáš, co znamená být krásnou. Až modlitba tě naučí toužit po opravdové kráse. K čemu jinému je vlastně modlitba, než aby udělala nás, svět i nebe krásnějšími?
Až nebudeš vědět jak se modlit,řekni: „Bože, učiň mě krásnou Svou krásou.“
Duchovní život je umění. Ne že by byl tak těžký, ale že má za úkol být krásný a tvořit krásné…, věci i lidi.
Duchovní život je umění, protože nás má vrátit k tomu, k čemu jsme byli stvoření. Má v nás obnovit Boží obraz.
Některé obrazy jsou víc slavné než krásné. O co víc na ně hledí lidé, o to míň na ně hledí Bůh. Nechtěj být takovým obrazem.
Obraz vytvořený z laciných tahů snad ani není obraz.
Jeden člověk (dost zajímavěmaluje), kterému se příliš nepovedl život (a tak ho teď většinu trávív hospodě), když mluví o dobrých lidech, mluví o nich jako o krásných. Tuhle mi řekl: „Ten člověk je tak krásný, on se zajímal, jak to vypadá s mým nemocným tátou.“ Buď taky tak krásná.
Doprovázení -
vděčnost
Sebelítostí otvíráš dveře dosvého srdce ďáblu. Vděčností Bohu a celému nebi.
Jestli máš pocit, že nemáš být zaco vděčná, pros úpěnlivě Krista, aby tvé oči prohlédly: „Pane, ať vidím!“
Přál bych ti radost jedné staré paní, které zářily oči vděčností. Chodil jsem tehdy na Nový rok po nemocných v nemocnici. „Pane faráři,“ řekla, „já jsem tak šťastná a celý den děkuji Bohu. Dnes mám tak velký den. Po několika měsících jsem si poprvé došla na záchod sama.“
Když nebudeš vděčná, nikdy se nebudeš pořádně modlit.
Bůh nedopustil utrpení Svého Syna proto, aby ti to mohl vyčítat. Dopustil ho, protože doufá, že tě zachrání skrze vděčnost, která se probudí v tvém srdci.
Kříž má být pramenem vděčnosti, ane výčitek.
Kříž je zjevením Boží lásky, ne Boží spravedlnosti.
Když se budeš chtít modlit,nejdřív přemýšlej o tom, co všechno pro tebe Bůh v tvém životě učinil –tak to dělali Izraelité – a uvidíš, jak i ten nejtěžší dech tvého srdce bude s lehkostí stoupat k nebesům.
Děkuj Bohu, že toužíš plnit jeho vůli, a neparalyzuj se strachem, že ji nenajdeš, nesplníš anebo splníš špatně.
Boží vůlí je, abys měla co nejvíc jeho víry, jeho
naděje, jeho lásky…i na rozdávání.
Jestli ve své pokoře zapomeneš, že jsi Boží dcera, že máš hodnost Božího dítěte, tvá pokora není ani za mák křesťanská.
Jestli si začneš připadat, že jsi k ničemu, okamžitě si uvědom, že tvým prvním posláním je být Božím dítětem. Třeba i nemocným, neschopným, neužitečným… Možná právě na tobě chce Bůh lidem ukázat, že máme přijmout a milovat každé dítě jako to dělá On.
Jestli při modlitbě Páně zůstaneš hned u prvních dvou slov a něco tě zastaví, aby sis to vychutnala (jak to dělávala svatá Zdislava), nechvátej dál, vždyť tím ses pomodlila to nejpodstatnější.
Vyslovit od srdce: „Otče náš“, znamená vyznat tu pravou víru v Boha i sebe.
První otázka nebeského Otce směrem k člověku nezní: „Jaký jsi?“ ale „Chceš být mým synem?“
Jestli tě napadne: „Bože, nejsem hodna, abych se nazývala tvou dcerou“, raduj se, protože v ten samý okamžik ses jí stala v plné parádě.
Modlitba „Otče náš“ není modlitbou všech modliteb proto, že jsou v ní obsaženy ty nejdůležitějšíprosby. Je modlitbou všech modliteb proto, že nás staví do pozice, pro kterou jsme stvořeni, do pozice Božího dítěte. To je to nejdůležitější.
Jednou mne jeden starší jezuita vzal o přestávce do vestibulu Gregoriány a ukazoval mi obrazy jednoho muslimského umělce. Geometrické obrazce na způsob pyramid vyjadřovaly vždy 99 jmen Alláhových. „Víš, které jméno chybí do té stovky?“ zeptal se mě. A sám hned odpověděl: „Jméno Otec.“ Ano, jen křesťané znají Boha jako Otce, jako tatínka.
Boj se zhřešit, ale neboj sehříchu. Boží milosrdenství je silnější.
Až budeš mít zase ta pokušení proti svaté čistotě, řekni si: „Přece nezahodím tu královskou hodnost Božího dítěte pro misku čočky, která stejně bude za chvilku prázdná.“
Pokušitel je nejsilnější, když se ho bojíš.
Je zcestné si myslet, že svatý Bůh nechce o hříchu ani slyšet. Vždyť proto přišel Syn, vždyť proto byl poslán Duch svatý, aby nám pomohl přemoci hřích.
Hřích je to největší zlo, protože znamená odmítnutí Boha.
Před Bohem je nebojovat horší než porážka.
Svým hříchem vyživuješ celé„mystické tělo“ zla.
Jediný hřích, který nelze odpustit, je odmítání Božího odpuštění.
Důvodů, proč lidé nechtějí nebo nemohou přijmout Boží odpuštění, je mnoho. Všechny ale mají společného jmenovatele: zaslepenost.
Doprovázení - radost
Vím, že máš někdy obavu, jestli tě tvá přirozená radost, kterou způsobují věci a události tohoto světa, neodvádí od Boha. Řekni mi, co tě vlastně nemůže přivést k Bohu? Jen to, co je proti němu. Vždyť každou radost, která nepramení z hříchu, jde proměnit v radost duchovní. „Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všechno dělejte k Boží oslavě.“To nejsou moje slova, to jsou slova sv. Pavla (1 Kor 10,31).
Možná se zeptáš, jak je možné mít radost uprostřed všech těch hrůz tohoto světa? Když Ježíš na kříži vydechl naposled, nebe se naplnilo radostí. Nepřeceňuj náš lidský pohled na věci a skrze naději, která je nám vlita do srdce, se spoj s nebem, s tím nekonečným vítězstvím lásky, spravedlnosti a pravdy.
Radost a milost spolu souvisí tak úzce, jako slova, která používá k vyjádření těchto dvou skutečností sv.Pavel: chára (radost) a cháris (milost).
Víra je důležitá k tomu, abychom správně viděli. Láska je k tomu, abychom mohli správně jednat skrze Boží přebývání v nás. Nadpřirozená naděje je k tomu, aby v nás mohl Bůh přebývat i navzdor naší malé víře. Neztrácej naději a radost tě neopustí, i když budeš zrovna duchovně slepá jako krtek.
Mít radost je tvým nejhlubším určením. Neboj se ji hledat. Neboj se po ní toužit. Ale nezaměň ji za lesk toho pomíjivého potěšení, které nesouvisí s Bohem.
„Radujte se. Radujte se stále v Pánu.“ Píše sv. Pavel Filipanům a taky tobě. Jak to dělat? No, to ví přece Bůh. On nikdy nežádá nemožné. On vnukl sv. Pavlu také toto „přikázání“. On je jeho původcem. On nejlépe ví, jaká cesta k tomu vede. On tě po ní s radostí povede.
Svatý Augustin říká: „Duše se živí tím, z čeho se raduje.“ Z toho vyplývají dvě věci: za prvé – když se člověk neraduje, jehoduše chřadne. Za druhé – duše člověka vypadá podle toho, čím se živí, tedy vypadá podle toho, z čeho se raduje.
Snad se zeptáš: „Jak poznám radost, která je znamením spojení s Bohem?“ Vždycky zkoumej, jestli jsi vnitřně svobodná pro Boha. Zkoumej, jestli tato tvá svoboda od představ, snů,věcí i lidí díky této radosti narůstá. Právě tato vnitřní svoboda je základem a východiskem pro spojení s Bohem.
Člověk naplňuje své určení, když se raduje v Pánu navzdor všemu, co se snaží umenšit Boží slávu.
Zkus najít jediného světce nebo světici, kteří neměli hlubokou náklonnost k Církvi. Jsem si jistý, že takového světce nenajdeš.
¨
Ta tajemná náklonnost k Církvi, kterou prožíváme navzdor všemu tomu, co zaznamenává povrchní pohled, je jeden z největších darů Ducha svatého a ovocem jeho přítomnosti.
Jestli ti někdo řekne, že Kristus nechtěl založit Církev s jejím institucionálním rozměrem, odpověz mu otázkou: „Proč se na sebe a svět stále díváš buď růžovými, nebo zase černými brýlemi?“
Zranění, slabost a neschopnost Církve je totožná se zraněním, slabostí a neschopností Ježíše na kříži. Zůstaneš s tou hrstkou pod křížem, a nebo taky utečeš?
Nedistancuj se od Církve, i když budeš mít tisíc přirozených důvodů (i oprávněných) to udělat. Ztratíš tak napojení na ohromný duchovní zdroj, který zprostředkovávají ty tisíce modlících se a trpících křesťanů, kteří už poznali, o co opravdu v životě jde.
Jestli chceš svou víru a apoštolát žít na vlastní pěst, nediv se, když přijde jednou den, kdy se ti tvá víra bude zdát snem a slova Krista ti nevýrazně splynou s hlukem tohoto světa.
Jsem si jistý, že člověk vrávorající na své cestě víry, často padající a podléhající nevěře, ale stále se pokorně držící společenství Církve, nakonec zvítězí. Zatímco sebevětší duchovní velikán, vyrovnaný silou svého intelektu a životní kázně, ovšem bezpotřeby Církve, se postupně, dříve či později, postaví proti všemu… a to i proti Bohu.
Bojím se, že kdo nemiluje Církev, nemiluje skutečně Krista. Je zamilován pouze do své představy o Kristu. S rozplynutím této představy se rozplyne i láska k Bohu.
Vím, že je někdy opravdu těžké vidět v Církvi Kristovo mystické tělo a Jeho působení. Ostatně, kolik bylo těch, kteří v Ježíši z Nazareta byli schopni vidět zjevení Boha, zvlášť když jeho vítězné tažení skončilo na Golgotě? Pros o Ducha svatého.
Drž se Eucharistie. Drž se Eucharistie, co nejvíce to jde.Vždyť to je ta největší koncentrace Boží lásky na zemi. To je ta největšísytost pravdy na zemi. To je ta nejmocnější přítomnost Boží síly i slabosti nazemi.
Až začne tvoje srdce rozumětEucharistii, klidně se začni opírat i o svůj rozum.
Až se naladíš na vlnuEucharistie, začneš vnímat Boží přítomnost ve všech věcech, všech lidech, všechudálostech.
Proč se ti Kristus sděluje až dokrajnosti pod způsobami chleba a vína? Chce se dostat do tvého nejhlubšíhonitra. Chce ti dát sílu. Chce ti dát život. Chce ti dát sám sebe.
Slovo eucharistie znamenádíkůvzdání. Jen ten, kdo je vděčný, může poodhalit roušku tohoto obrovskéhotajemství.
Eucharistie vyrůstá z oběti.Bez ochoty k oběti ti mše svatá nebo adorace budou připadat jen jakoneškodné divadlo pro uspokojení náboženského citu.
Často zpytuj svůj vztahk Eucharistii. Podle něho poznáš, jak na tom jsi s hladinou milostive svém srdci.
Při učení latiny jsem objevil jméno Maria ve tvaru 1. osoby plurálu od slova mare – moře. Tvar „maria“ tedy znamená mnoho moří. Ano, Maria je mnoho moří Božích milostí. Vnímej ji tak a neprohloupíš. Nabírej z této zásobárny Boží lásky.
Určitě nejsem první, kdo řekl, že Maria je zjevením Božího mateřství. Bůh je i dokonalá matka. A to můžeš zakusit v Marii.
Jestli se ptáš, jak vypadá ten Kristův pokoj, který „svět dát nemůže“, dívej se na Marii.
V jakémsi filmu o Ježíšově životě prý Maria křičí v slzách pochopitelnou bolestí pod křížem. Její srdce rvoucí pláč připomínající zoufalství dokresluje strašlivost scény ukřižování. Neviděl jsem ten film, ale myslím, že autor této scény nepochopil vnitřní sílu a hloubku pohledu Ježíšovy matky. Myslím, že Maria velmi trpěla, ale zůstala plná víry, naděje a lásky. Zůstala plná silného pokoje v duši. Stála pod křížem v tom nejmocnějším mlčení lásky, které je vůbec možné.
Přiznám se ti, že se mi taky často nechce modlit růženec. Nenápadně ho odkládám až do pozdních hodin dne. Asi si dovedeš představit, jak to pak dopadne. Důvodů k tomu je asi víc, ale na jeden nezapomeň. Tahle modlitba vadí peklu, a tak vynaloží ty nejsilnější síly a strategie, jen abychom se ho nepomodlili.
Jednou z hlavních vlastností mateřské lásky je schopnost vidět dobro i tam, kde je ho už opravdu málo. Matka dokáže vidět i ten mikroskopický zbytek dobra a krásy ve svém dítěti, které se už opravdu zvrhlo do maxima. My všichni křesťané jsme povoláni být přeplněni touto mateřskou láskou, aby mohla být naše existence přímluvou za tento svět uBoha. To je přece naše hlavní poslání ve světě. Uč se to od Marie.
Děti ve Fatimě
volávaly z kopce na kopec, z údolí do údolí to krásné „Ave Maria“ a čekaly na
ozvěnu. Čekaly na ni na způsob hry. Vesele. Radostně. Prostě dětsky. Ani stopa po nějaké naléhavé
křeči. A ozvěna jednoho dne přišla tak silná, že zaznívá ve světě dodnes.
Proč potřebuješ Marii? Protože ji potřeboval i Ježíš.
Co se ti vybaví, když se řekne smrt? Už první pocit a první myšlenka ti mohou prozradit, jak vážně bereš Ježíšova slova.
Samozřejmě, smrt je věc bolestivá. Zvláště pro blízké, kteří milují. Ale to ještě neznamená, že nemůže být zdrojem velkého požehnání. Naopak, vždyť kříž také rozdrásal nejen Ježíše, ale i srdce mnoha jeho blízkých, a jak ohromným se stal požehnáním. Dodnes jsou skrze tuto událost zachraňovány pro věčnost milióny lidí.
Neodmítej bolest, kterou způsobuje dotek smrti. Dej jí volný průchod. Ale nech ji také naplnit Boží přítomností, Boží láskou, Boží nadějí – vším tím, co je věčně krásné.
Kdosi řekl: „Od prvních Velikonoc už smrt nezabíjí.“ Každý rok máš možnost prožít Velikonoce, jako kdyby to byly ty první. Opírej se o ně, aby strach ze smrti neovlivňoval tvá rozhodnutí.
„… a smrt je pro mne zisk“, píše sv. Pavel. Zní ti to ještě trochu zvláštně? To je přirozené. Ale pamatuj na to, že jsi povolána žít i myslet také nadpřirozeně. Otevři se Duchu svatému.
Smrt je v pravém smyslu slova „sourozenec“ –
spolurodí se už spolu s naším životem. Proto je tak důležité naplňovat lidský život Božím
životem už tady na zemi. Podvědomá prázdnota a pocit, že život je bez hlubšího smyslu, je právě
důsledkem nedostatku Božího života v člověku.
(pokračování)
