Zapomenutá identita aneb
hledání osobní identity ve světle biblického poselství
(přednáška)
Pojem identita se v dnešní době používá poměrně hojně. Nepřekládá se do českého “totožnost“, protože je to příliš úzké a většině se při pojmu totožnost vybaví spíše občanské průkazy rodná čísla apod. Pokud bychom se podívali na vědecké definice osobní identity najdeme zvláště v oblasti psychologie víceméně různé pokusy popsat to, co souvisí s tajemství sebeuvědomění nebo začlenění se do kategorií společnosti a života a jeho naplněného, smysluplného prožití.
Nabídl bych vám definici identity, jak ji chápu a pod jakým úhlem ji chci nahlížet. Osobní identita je odpověď na otázku, kdo jsem ve vztahu k sobě a ve vztahu k druhým, ke svému okolí. Jde tu o otázku, kterou člověk klade sám sobě. Schopnost sebereflexe je opravdu nosný moment pro vývoj a zrání člověka. Tak jak identitu chceme nahlížet, tedy jako osobní odpověď na osobní otázku, v sobě nese samozřejmě možnost snadného omylu nebo alespoň značnou míru subjektivit. Ale to nám nevadí, naopak pokud by znalost osobní identity neměla osobní dopad a nedávala by odpověď člověku osobně, pak se na hony vzdálíme od biblického poselství
Identitou tedy budeme nazývat to, co je odpovědí na otázku, kdo jsem ve vztahu k sobě samému a ve vztahu k druhým. Člověk potřebuje tuto odpověď, toto vědomí vlastní identity, protože je to také součástí otázky smyslu života a tedy v důsledku také otázka vnitřní životní energie, integrity, schopnosti přežít.
Půjdeme hned k jádru tím, že se vám přiznám, o co mi jde, proč mám zrovna toto téma a co bych vám rád předal nebo jakým směrem ve vás vzbudil touhu k dalšímu hledání.
Tedy k jádru. Před časem jsem četl v jedné knize (Timothy Radcliffe, Medvěd a mniška, Karmel. Nakl.) zajímavou jednoduchou úvahu na téma osobní identity ve světle Bible a křesťanské zkušenosti. Mluví zde o velké identitě a malých identitách. Člověk má samozřejmě víc identit, jak ve smyslu vícevrstevnosti své psychiky tak i ve vztahu jak se vznímá, že je vnímám z vnějšku. Jako muž, žena, rodič, muzikant, řidič, ředitel, zloděj… Ovšem je jasné, že jedna z těch mnoha identit, je klíčová, hlavní. Pozná se podle toho, že pokud tuto identitu něco nebo někdo ohrozí, člověk trpí strachem ze ztráty smyslu své existence. To může vést až k depresi nebo agresivitě. Často má tento tlak z ohrožení „mého já“, smysluplnosti a naplněnosti mé existence na svědomí i lhaní, pomluvy a různé nečestné jednání, strach z odchodu do důchodu, strach ze ztráty své životní role… a tedy často i tu (stařeckou) neústupnost a nalepenost na té či oné židli. Člověk díky tomuto tlaku často na stará kolena (a nejen na stará) ztratí úctu svého okolí i sebe sama.
A co na to Bible, křesťanství, co na to postoj víry? Odvážil bych se tvrdit, že smyslem biblického křesťanského, prostě Božího zjevení je odpověď právě na tento problém, který je jedním z hlavních zdrojů osobních i celosvětových konfliktů. Bible totiž nezjevuje na prvním místě, kdo a jaký je Bůh, to zůstane těm našim mozečkům a srdíčkům plných všeho možného nepojmutelné. A kdo se vydá na cestu objevování Boha a jeho tajemství, bude stále více objevovat to, co neví než to, co mu bude jasné. Bible na prvním místě zjevuje pravdu o člověku. „Pravdu člověka“, jak ji nazývají poslední papežové. Kdo je, kým má být, odkud přišel a kam jde, jaké má být jeho postavení vůči svému okolí, ve stvoření, ve vztahu k lidem, vůči sobě.
O tom všem jsou
jistě napsány tlusté i hubené knihy. Já bych rád vypíchl ve vztahu k tomu
zmíněnému strachu ze ztráty té hlavní nosné identity odpověď na tento problém.
Bůh totiž zjevuje a v křesťanství se naplňuje, že člověk, aby byl
osvobozen ze strachu „ze ztráty“ nebo „ze smrti“ své hlavní identity, a tedy
byl schopen milovat i v ohrožení – je mu zjevena a vzkříšena jeho původní
nesmrtelná identita. Identita Božího tvora, Božího syna, Božího dítěte.
Nejstarší novozákonní text o (smyslu) vtělení a narození Ježíše Krista je
v listě Galaťanů (Gal 4.4-7).
Když se však naplnil
stanovený čas, poslal Bůh svého syna, narozeného z ženy, podrobeného
zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati
za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha
volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy
z moci Boží i dědic. (Gal 4,4-7)
Mohly bychom říci, že místo pro hlavní identitu má zaujímat vědomí zakoušení Božího synovství, které je nesmrtelné a které se dokonce o to plněji projevuje a zakouší při ztrátě těch malých identit. V tom paradoxě může křesťan zažívat to, co sv. Pavel vyjadřuje slovy: “Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.“ To neznamená, že malé identity nejsou důležité, naopak jsou cestou k objevení a prožívání této hlavní identity. A jsou také cestou ke službě druhým lidem a světu. Nicméně pokud se dostanou na místo té hlavní, zabydlí se tam příliš, mohou sice přinést velké dočasné ovoce, nicméně při jejich ohrožení a ztrátě aktivizují stejně silné ničící síly. Psychologové říkají, že 70% konfliktů mezi lidmi je způsobeno podvědomím strachem ze smrti. Životní zkušenost mluví také o smrti ekonomické, kariérní, o smrti manželství, mateřské role atd. mluví nejen o smrti psychické, ale i ontologické. Bible mluví o mrtvých, kteří chodí a zemřelých, kteří žijí.
Pokud se podíváme na nejzákladnější prvek křesťanství, na to, co křesťana dělá křesťanem, tak je to křest. Zase bychom se mohli podívat na křest z mnoha pohledů, ale je jisté, že ve své podstatě souvisí s nadpřirozenou, tedy i nesmrtelnou identitou. Jde totiž z teologického hlediska o identifikaci s Kristem. Není teď prostor na to, abychom řešili otázku těch, kteří nejsou pokřtěni, stačí snad jen zmínit, že se stále více zdůrazňuje, že při křtu jde o řádnou cestu probuzení, vzkříšení toho, co je v každém člověku. Nicméně jde o to, tomuto tajemství uvěřit, aby ho člověk mohl hledat a uskutečňovat. Tajemství identity Božího synovství je opravdu klíčem nejen k duchovnímu, ale i k životu jako takovému. Tu nejhlubší a hlavní identitu, to čím máme být, k čemu má člověk směřovat, můžeme a máme vidět v Ježíši Kristu. Nedávno jsem byl na přednášce o tom, jestli katolík může věřit v evoluci. Na konci přednášky byl citován jeden vědec, který s úsměvem tvrdil, že už je nalezen mezičlánek mezi lidoopi a člověkem. Jsme to my. Člověk v pravém slova smyslu, jak ho zamýšlel Bůh, je člověk Ježíš Kristus. My jsme na cestě k tomu, abychom v něm uskutečnili sami sebe, nalezli v něm a s jeho pomocí jeho svou vlastní identitu. Papež Jan Pavel II píše: „Kdo se setká s kristem, odhalí tajemství vlastního života.“ (dokument k přípravě na Jubileum 2000)
Jak ale objevit, zakusit svou pravou hlavní nesmrtelnou identitu. Nejdříve je třeba vědět, co je jejím základním projevem. Co to vlastně je, jak se to pozná. Jaká vede k tomuto nejpodstatnějšímu životnímu objevu cesta? Co člověka dělá nejvíc tím, čím má být? Mám pro vás odpověď, která je obsažena v jednom z nejkrásnějších a řekl bych nejpodstatnějších textů Nového zákona. Nalézáme ho v 13. kap. Prvního listu Korintským:
A ukážu vám ještě vzácnější cestu: Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím světa a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. (1Kor 13,1-5).
Snad právě tento text za všechny postačí, abychom pochopili, jaké světlo je třeba k objevení a zakoušení této naší nejhlubší identity. Jestliže jde o identitu Božího synovství a Bůh je láska, co jiného nás může přivézt k této pravdě o nás, než otevření se a usilování o lásku.
V předmluvě KKC v č. 25 je citována předmluva zase Římského katechizmu:
Veškerá podstata nauky
a vyučování musí být zaměřena na lásku, která nikdy nebude mít konce. Ať se již
vysvětlují pravdy víry či důvody naděje, nebo povinnosti mravního jednání, vždy
a ve všem je třeba zdůraznit lásku našeho Pána, aby tak všichni pochopili, že
každý úkon dokonalé křesťanské ctnosti má svůj původ jen v lásce, stejně
tak jako má v ní svůj poslední cíl.
Láska prozrazuje člověku samotnému jeho podstatu, pro co je stvořen. Ať ve chvíli, kdy opravdu nesobecky miluje, ať když zakouší, že je milován. Člověk byl stvořen z lásky a pro Lásku. Když miluje Boha a zakouší, že je milován Bohem, zakouší své nejhlubší a světem nezničitelné určení a přestává mít strach. Ovšem je tu problém. Duchovní autor D.M. Moulinie, vyjadřuje : „Nemilujeme Boha, protože nevíme, že nás miluje a nevíme, že nás miluje, protože ho nemilujeme.“ A hned ukazuje stejně hutně cestu: „A z tohoto začarovaného kruhu nás chce vysvobodit Zjevení“ (Jákobův zápas, nakl. Zvon, 1996,str.5)
A tím se dostáváme k podstatě toho, o co ve Zjevení jde. Má za úkol nejen dát informaci, že člověk je z lásky a k lásce, ale především předat Ducha sv., který je nadpřirozená láska a tedy umožňuje milovat a zakoušet lásku a tedy objevit své určení, svou nesmrtelnou identitu i tam, kde pro tmu nelásky, je neobjevitelná. „…Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.“
Benedikt XVI. Svou první encykliku věnuje právě tomuto tématu. Hned
v prvních větách říká: „Bůh je
láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává
v něm.“(1 Jan 4,16) Tato slova prvního listu svatého apoštola Jana
vyjadřují obzvláště zřetelně jádro křesťanské víry… „My kteří jsme uvěřili,
poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám.“ – Uvěřili jsme v Boží lásku!
Svatý Pavel to vyjadřuje ještě radikálněji ve svém listu Galatským, z kterého jsme už citovali:
„Nežiji už já, ale žije ve mne Kristus. Život, který nyní žiji v tělě, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Gal 2, 20)
Toto vědomí, které z teologického hlediska je projevem milosti. Udělení milosti je tajemstvím, ale zároveň jistě něčím, co chce být darováno. Zjednodušeně můžeme vyjádřit tři základní cesty milosti: svátosti, hlásané Boží slovo, milosrdenství.
Společenství prvních křesťanů vyrostla a byla živena především hlásaným Božím slovem o Boží lásce, vyrostla ze svědectví a zakoušení Boží lásky.O povolání a vyvolení člověka. O jeho pravé identitě v Kristu, o Božím synovství, o Božím dědictví. O jeho probuzení a prohlédnutí pro věčnost. Myslím, že pokud otevřete i namátkou jakoukoli stránku Pavlových listů, určitě narazíte na něco o tomto povolání a nejhlubším určení každého z nás.
Na závěr bych přečetl úryvek z knihy Henri J.M. Noumena
„Živoz milovaných dětí“, Jsme Vybráni (viz. Úvod těchto webových stránek).
