Jak dnešnímu člověku nabídnout Evangelium?
Když jsem položil tuto otázku sám sobě, napadlo mne jako první: to by mne také zajímalo.
Pak jsem začal lovit potřebné myšlenky a vzpomněl si na vyprávění otce Pavlíka, jezuity, o tom, jak po nekonečných tzv. hovorech na úrovni, tedy jak to mnozí známe na ta oblíbená témata hledajících i bojujících: Inkvizice, Jan Hus, křížové výpravy, celibát a neomylnost papeže, utrpení nevinných a blahobyt vinných s jedním intelektuálem, které nakonec dopadlo intelektuálovým obrácením díky náhodně otevřeným Kvítkům sv. Františka, které ležely skoro omylem na psacím stole ve farní kanceláři, kde čekal na další "hovory na úrovni." Místo hovoru pak požádal o půjčení té knihy domů a touha po křtu na sebe nenechala dlouho čekat.
Vzpomněl jsem si na svědectví mladého muže, na kterého vykřikl podivný zjev v jakémsi systému bílých prostěradel (myšlen dominikánský hábit) „Ježíš tě miluje“. Přestože to tohoto muže nejdřív jaksi naštvalo, někdo by řekl i pohoršilo, nemohl se této na něj vychrlené věty zbavit tak dlouho, až se z toho stal mladým aktivním křesťanem.
Pak se mi vybavilo vyprávění otce Hermacha, jehož matka uvěřila po několika letech ministrování jemu, svému synu, doma v obýváku, protože nebyl nikdo jiný, kdo by byl přítomný a mohl přisluhovat. A ona jen prostě lidsky pomáhala.
Vzpomínám také na Janu, geniální programátorku, která uvěřila díky studiu genetického kódu.
Dost často také těžím z vyprávění selisiánského knězeVáclava Klementa, který pracoval dlouhá léta v Korei a dal k dobrému jednu velkou korejskou zkušenost: kněží v kostelích vyzvali věřící, aby se modlili za své blízké v jejich přítomnosti tak, aby oni o tom nevěděli. Po určeném čase pak měli čekat na příležitost k oslovení a pozvání do kostela. Tento postup přinesl prý nad veškerá ideální očekávání velké ovoce.
Můj věhlasný řeholní spolubratr Zdeněk Čížkovský při své misii mezi bílými v Jižní Africe (pár let působil i mezi bělochy), už nevěděl, co dělat, aby ty spokojené, blahobytem objímané lidi oslovil, tak se přihlásil na nějaký kurz pro manažery či obchodníky. Začal pak mimo jiné šířit bible. Jeden bohatý podnikatel ho jednoho dne povýšeneckým tónem oslovil: Tak Vy prodáváte bible? On odpověděl: ne, já prodávám to, co je v nich. Tomu člověku tato odpověď tak dlouho vrtala v hlavě, až si taky přišel pro bibli a netrvalo dlouho a i on začalchodit ke svátostem.
Existuje jeden film o životě Ježíše Krista, na který jsem se osobně nevydržel dívat víc jak dvacet minut, jak mě rozčiloval. Přitom znám člověka, kterého právě tento film nastartoval na cestu k víře a dnes ho můžete slýchat coby horlivého katolíka v rádiu Proglas. Znám jiného, který jel na primici s kamarády jen proto, aby se tam zadarmo najedl a napil. Nakonec byl z toho pokřtěn (ne hned). Dnes je jezuitou a můžete ho slýchat zase v rádiu Vatikán.
Mohl bych tady odhalit také svou cestu k víře a kvalitativní kotrmelce na cestě tímto tajemstvím, a pak určitě i každý z vás by mohl říci mnoho, ale zároveň všichni víme, jak toho, co nejde říci a je důležité, je mnohem víc.
Chtěl bych se s vámi podělit spíš ale s tím, co semi zdá alespoň v této fázi reflexe nad předáváním, hlásáním a živením víry nejklíčovější. Myslím, že to může i být společným jmenovatelem všech těch zkušeností, které jsem namátkou vyjmenoval.
Nabídl bych místo nějakých receptů k promyšlení vztah mezi dvěma pojmy, které vyjadřují velmi důležitý aspekt hlásání evangelia. A toj sou pojmy: poznání a setkání. Víme, že u nás v západní civilizaci je rozdíl mezi tím, co se pod pojmem poznat rozumí na východě a tedy i v Písmu svatém. Pravé poznání přichází skrze setkání. Na západě jako bychom podmiňovali ochotu k setkání a možnost setkání poznáním. Ne že by to bylo úplně špatně. Poznání může velmi pomoci k setkání, ale pokud je přeceňováno, dáváno jako podmínka k setkání, můžeme se zvláště v oblasti víry setkání s Bohem vyhýbat do nekonečna. I když sv. Pavel používá při šíření víry také pojem "gnosis" mnohokrát dává najevo, že to nemá nic společného s tou gnozí, která se pasuje na zprostředkovatelku spásy. To, co potřebuje člověk, aby uvěřil není poznání rozumu, ale setkání se vzkříšeným Kristem. S Boží mocí. S láskou.
Elias Vélla, u nás už teď velmi slavný exercitátor, říká, že ho obrátila (a to po mnoha letech coby profesora dogmatiky) věta z žalmu: okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý. Myslím, že to dobře koresponduje i s tím, co napsal na první stránce své encykliky Deus Caritas est Benedikt XVI.: „Křesťanský život (esser il cristiano – bytíkřesťanem) nezačíná nějakým etickým rozhodnutím nebo nadchnutím nějakou velkouideou ale setkáním s událostí, s Osobou, které dává životu člověka zcela nové zaměření.“
Myslím, že to, co je důležité, abychom měli na mysli, když někomu chceme nabídnout zvěst Evangelia, je vědomí, že se potřebuje setkat s Bohem a ne o něm jen vědět. Jestliže život víry je účastí na životě Nejsvětější Trojice, je to prožívání vztahu s Nejsvětější Trojicí, pakzákladním a nedispenzovatelným prostředkem pro vytvoření reálného vztahu a jeho živení je SETKÁNÍ.
Ano setkání je třeba připravit, připravit se na něj, učit se ho prožívat a využívat, hledat způsoby, ale to vše je jen cestou k setkání.
Ano, setkat se je možné na milión způsobů, ale ten, s kým se máme setkat je jen jeden jediný. Ano, můžeme ho nahmatávat a zakoušet dokonce ve všech věcech, jak je cílem duchovního růstu (sv. Ignác), ale to je to umění, kterému se musíme učit. Mám rád jednu analogii, která hezky ukazuje o co tu jde. Ornitolog musí nejdříve „trénovat“ a zapamatovat si samotný hlas hledaného ptačího druhu, aby pak byl schopný rozeznat ho v labyrintu zvuků přírody.
Samozřejmě tu jde o hlas, který zaznamenává srdce. Nejde na prvním místě o informaci (pro rozum), kterou hlas dává, ale o setkání s tímto hlasem. Tento hlas můžeme docela dobře vyjádřit i jinými pojmy jako třeba světlo.
Edita Stein se setkává se světlem.
Katecheze: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi“ (Mat 5,16a)
Pokusím se to ještě vyjádřit ve světle světla, které je tématem letošního roku. Začal bych vyprávěním ze života sv. Benedikty od Kříže, Edity Stein, která nedlouho před druhou světovou válkou konvertovala ke katolické Církvi. Dnes je dokonce jednou z patronek Evropy. Byla z židovské věřící rodiny, ale postupem času při svých studiích ztratila víru Izraele. Studovala filosofii a stala se asistentkou slavného prof. Husserla, filosofického směru fenomenologie.
Její cesta ke křesťanské víře byla, snad můžeme říci poznamenána jednou její důležitou zkušeností. Jedni její přátelé byli katolíci. Jejich manželství bylo velmi krásné, hluboké, šťastné. Najednou vstoupila do této rodiny smrt. Zemřel manžel. Edita měla strach z toho, že nalezne svoupřítelkyni v hluboké bolesti, zhroucenou ze ztráty milované bytosti. Našla však ženu, která přes svůj smutek, lidskou bolest vyzařovala zvláštní vnitřní sílu, jakési neviditelné světlo, které šlo vnímat ve stínu všech těch událostí zvlášť silně. Tato zkušenost, vzbudila v Editě otázky, na které postupně našla odpovědi v křesťanské víře.
Myslím, že Ježíš v Evangeliu má na mysli právě to světlo, které zasvítilo nevěřící Editě Stein.
Co je toto světlo?
Na tajemství víry se můžeme dívat pod různými úhly. Co tovlastně znamená opravdu věřit? Co to znamená věřit tak, že to prostupuje celou moji osobnost, můj život, v dobrém i ve zlém? V tom Matoušově verši je totiž jedna zvláštní věc. Ježíš zde neříká (jak bychom možná čekali) Boží světlo, moje světlo, světlo Ducha sv., ale říká: vaše světlo. To světlo víry, o kterém zde máme společně meditovat, má velmi úzkou spojitost s člověkem, v kterém přebývá. To světlo, aby bylo tím, čím má být, musí být zároveň něco velmi osobního tomu člověku, mně i tobě. Nám křesťanům.
Víte jak se pozná, že člověk věří pravdy víry pod vlivem milosti, pod vlivem Ducha svatého? Jak poznám, že moje víra není jen zděděná, přijatá hodnota. Že nevěřím jen tím školním způsobem. Nebo filosofickým způsobem. Nebo ideologickým způsobem? Jak poznám, že to vyznání víry, které se modlíme každou neděli v kostele opravdu věřím pod vlivem milosti. Jakým směrem se mám tedy obrátit, abych mohl snadněji obdržet milost víry? - my totiž musíme vědět o jakou milost máme usilovat, jakým směrem máme toužit, jakým směrem nastavit ruce našich srdcí, abychom mohli být Bohem snadněji obdarováni.
Teologie říká to, co můžeme
nahmatat i v tom našem biblickém verši. Teologie říká, že věřit pod vlivem milosti se projevuje
tím, že začnu bytostně, hluboce vnímat, že skutečnosti spásy, pravdy víry se týkají mne osobně. Sv.
Pavel to vyjadřuje slovy: „Pro mne byl ukřižován, pro mne byl vzkříšen, pro mne se
vydal..."
My často věříme nebo domníváme se, že věříme, ale nějak věříme spíš pro druhé, s druhými, teoreticky. Když přijde na věc, nějak se to snadno rozplyne. Protože to „naše světlo“, kterým si ve tmě snažíme svítit, je jiné, než světlo víry, a moc daleko nedosvítíme. Ostatně zjistíme, že si svítíme tím stejným, co kolem nás i všichni nevěřící.
A co by mělo být mezi těmi pravdami naší víry tím hlavním světlem? V co bychom měli být bytostně přesvědčeni, co bychom měl zakoušet na té nejosobnější rovině? Co bychomměli věřit a vyzařovat i za těch nejtěžších a nejbolestnějších okolností? Po jaké hlavní milosti víry bychom měli vzpínat ruce našich srdcí? Papež Benediktna první stránce své první encykliky říká:
„Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.“(1 Jan 4,16) Tato slova prvního listu svatéhoapoštola Jana vyjadřují obzvláště zřetelně jádro křesťanské víry… „My kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám.“ – Uvěřili jsmev Boží lásku!
Věříš, že tě Bůh miluje! Papežský kazatel Raniero Cantalamessa říká, že kdyby se celé Písmo sv. proměnilo v jedinou větu, byla by to zvolání: Bůh vás miluje!
Prosme o tuto milost, otevřme se této milosti. Bůh mě miluje. On pro mne byl ukřižován, pro mne vstal z mrtvých… Láska, vědomí lásky, světlo lásky je to, co každý člověk vnímá, co potřebuje, pro co je stvořen.
